Povídka Jana Váchala ze sbírky „6000 miliard“. V roce 2009 jí vydalo nakladatelství PENROUS.

Smlouva s ďáblem

Život mě poslední dobou opravdu moc nešetřil. Nejdřív mě vyhodili z práce. Následně mě opustila žena, a tím pádem já musel opustit její byt. Rázem jsem se ocitl v krizi, jak osobní, tak ekonomické. A to všechno jen kvůli své velké lásce. Pivu.

    Chlap nebrečí, takže jsem to nesl hrdě, jako zkoušku, která by mě měla zocelit. Dal jsem vale začouzenému městu a přestěhoval se do lůna přírody. Z mladších, trampských dob mi zůstal malý srub. Kdysi jsme ho s kamarády postavili v lese na okraji skalního města. Romantika sama. Později, v dobách masňáckých, jsme vykopali studnu a z nedaleké hájenky přitáhli elektřinu. Srub nebyl nic moc, ale bydlet se v něm dalo. Nepršelo do něj, šlo tam zatopit, taky něco uvařit, a do vesnice to bylo coby půllitrem dohodil.

    Pomalinku jsem si zvykal na život zálesáka. Jakous takous obživu jsem si zabezpečoval občasnými brigádami a všelijakými výpomocemi a zbytek bdělého stavu jsem trávil buď u historicky cenného černobílého televizoru, nebo, a to mnohem častěji, v místní hospodě „U tří blesků“. Její název nebyl vůbec od věci. Bouřek tu bylo plno, jako by je to skalní město přitahovalo.

    A právě dnes se opět počasí doslova zbláznilo. Od rána z nebe padaly provazce vody a vítr byl tak silný, že ohýbal i vzrostlé stromy. Zkrátka počasí pod psa. Stejně jako moje nálada. Včera tu byl pošťák, a protože nenašel žádnou schránku, přibil mi dopis od mojí bývalé manželky hřebíkem na dveře. Nebylo to hezké čtení. V podstatě jen výčitky, občas nějaká spojka, poměrně často nějaký ten peprný výraz, většinou ze zvířecí říše. Celé se to točilo kolem mojí chabé platební morálky stran alimentů na naši dceru. To mě fakt dožralo. O penězích toho napsala hodně, ale o holce vůbec nic. Původně jsem ten vztek chtěl jít zapít, jenže kvůli bouřce to nešlo. Ještě že jsem se včera předzásobil lahváči.

    Vyšel jsem na zápraží a sledoval ten virvál. Bouřka byla zrovna v nejlepším. Jako by se všichni čerti ženili.

    „Čerti,“ pomyslel jsem si. „Kdyby nebyli jen v pohádkách. Klidně bych nějakýmu rohatýmu upsal tu svoji ušmudlanou duši. Stejně mi k ničemu není.“

    Zase jsem chvilku mlčky stál, jen občas mohutně natáhnul z pivní láhve.

    „Nakonec, proč to nezkusit,“ blesklo mi hlavou. Rozhlédl jsem se kolem sebe, dorazil pivčo, položil láhev na lavici a roztáhl ruce.

    „Volám vás, mocnosti pekelné!“ zahulákal jsem do rachotu deště. „Zjev se, ďáble, a splň mé přání!“

    Chvíli jsem čekal a přitom jsem se otáčel kolem dokola, abych měl přehled, jestli už tu není.

    „Hej, čertovo kopyto, tvá duše čeká! Zjev se, belzebube, dáme řeč!“

    Znovu jsem se otočil a ještě jednou. Jenže to už bylo moc. Lehce se mi zapletly nohy, z ničeho nic jsem se ocitl na okraji verandy a pád byl neodvratný. Plácnul jsem sebou na záda před srub rovnou do podmáčené trávy. Úder do temene hlavy byl zřejmě dost silný, protože se okamžitě setmělo a naráz bylo ticho. No jako v hrobě.

Probral mě až zpěv ptáků. Obloha byla vymetená, nikde ani mráček. Pořád jsem ještě ležel na zádech, byla mi ukrutná zima a hlava mě šíleně bolela. Posadil jsem se a snažil se vydolovat alespoň nějakou vzpomínku na to, co se vlastně stalo, když vtom mě zaujalo něco divného. Na verandě před chatou se vznášelo cosi podivného. Vypadalo to jako velká obrácená kapka. Mělo to dvě velké oči, pod nimi místo nosu jen tři úzké podélné štěrbiny nad sebou a celé to bylo sice žlutozelené, ale jinak celkem dobře průhledné. Skoro neznatelně se to pohybovalo ze strany na stranu. A dost možná, že se to jen lehce pootáčelo, aby to lépe vidělo. Několikrát po sobě jsem zavřel a zase otevřel oči, a nakonec si je ještě promnul. Bylo to tam pořád.

    „No jasně, to ta rána do hlavy,“ uvědomil jsem si. „Vidím ­blbosti. To chce pivo a postel.“

    Pomalu jsem vstal a vyrazil ke dveřím. To něco na verandě mi úslužně uhnulo z cesty, ale nespustilo mě z očí. Vešel jsem do srubu, rychle za sebou zabouchl dveře a posadil se proti nim na ­okraj postele. To něco s klidem prolítlo skrz ně.

    Silně jsem zavrtěl hlavou, zopakoval celou proceduru zavírání a otvíraní očí se závěrečným dvojnásobným promnutím. Bylo to tam pořád.

    „Nevypadáš jako ďábel,“ vrátila se mi vzpomínka na moji pošetilost.

    „Kdo je ďábel?“ šeptlo to od dveří.

    „Hergot fagot, je to horší, než jsem myslel,“ blesklo mi hlavou.

    „Kdo je ďábel?“ ozvalo se znova.

    „No ty asi ne,“ houknul jsem v přesvědčení, že buď mluvím sám se sebou, nebo ještě ležím v limbu venku na trávě. „Ďábel je černej, rohatej, má kopyto a smrdí sírou.“

    „Nejsem ďábel,“ uznal.

    „Škoda. Kdyby jo, mohl jsi mi splnit přání.“

    „Přání?“

    „Jasně. Já bych měl nějaký nesplnitelný přání a ďábel by mi ho splnil.“

    „Také mám přání.“

    „Sorry. Já taky nejsem ďábel.“

    „Ale já nemám nesplnitelné přání.“

    Tohle bylo na mě, v tenhle moment, přece jenom až moc filosofické. „Dobrá. Kdo vlastně jsi?“

    Chvilku váhal. „Jsem návštěvník.“

    „To je každej, kdo mi sem vrazí.“

    „Já jsem návštěvník z hvězd.“

    „To jako z vesmíru? Ty jsi marťan?“

    „Co je marťan?“

    „To neřeš. Ty tedy tvrdíš, že jsi z jiný planety. Mimozemšťan.“

    Přikývl. „Jsem návštěvník.“

    „Tak vítej.“

    „Vítej,“ zopakoval.

    Vstal jsem a opláchl se v lavoru studenou vodou, pak jsem se zachumlal do starý deky a otevřel si další lahváč. Pořád tu byl.

    „Na cizince se docela vyznáš.“

    „Mám soubory dat. Neúplné, ale použitelné.“

    „Chápu.“

    „Mám přání,“ nesměle zopakoval.

    Mávnul jsem na něj. „Tak mluv.“

    Nervózně se zachvěl. „Na naší planetě došlo ke změnám v silových polích. V jejich důsledku nejsem schopen se dělit, tedy přesněji mít svoje pokračování, následníka. Tak hledám pomoc.“

    „Nemůžeš mít děti?“

    „Děti?“

    „Potomky,“ upřesnil jsem.

    „Ano. Slovo ‚potomek‘ chápu. Přesně ty nemůžu mít.“

    „No a co já s tím?“

    „Mám informace, že tady lidi pořád umějí dělat potomky.“

    „No nechci se chlubit,“ vyprsil jsem se, „ale žádná si zatím nestěžovala.“

    „Ty máš potomky?“

    „Jednoho. Dceru.“

    „Dceru?“

    „Jó. Holku. Počkej, ukážu ti ji.“ Vytáhnul jsem z peněženky fotku a otočil ji k němu.

    „Holka,“ konstatoval.

    „Pěkná a taky chytrá. Má samý jedničky. No, tedy poslední dvě vysvědčení jsem neviděl, ale pokud je po mně, tak se to moc zhoršit nemohlo,“ lichotil jsem sám sobě.

    „Mám přání,“ opět zopakoval.

    Podrbal jsem se za uchem. „To bude asi problém. Já umím děti, tedy jako potomky, tady u nás, ale co s tebou.“

    „Uvítám každou řadu.“

    „Říká se uvítám každou radu.“

    „Radu. Zaznamenávám si.“

    „Jenže tady je každá rada drahá,“ pokrčil jsem rameny.

    „A ďábel by to uměl?“

    Usmál jsem se. „Žádný není. To jsou jen pohádky, které vyprávíme dětem. Někdy je tak strašíme, když zlobí, jindy jim dáváme planou naději, že lze k něčemu přijít zadarmo, že prostě stačí čerta jen přechytračit.“

    „Volal jsi ho?“

    „Jasně. Asi jsem chtěl taky něco grátis.“

    „Grátis?“

    „Jo, bez práce.“

    „Takže mi nepomůžeš?“

    „Stejně, jako ty mi nesplníš moje přání.“

    „Co když ano,“ nedal se.

    Zasmál jsem se. „Ty umíš plnit nesplnitelná přání?“

    „Nevím,“ připustil. „Co přesně znamená nesplnitelné přání?“

    „V pohádkách třeba bohatství. Velké bohatství. Pytel zlaťáků, ruka princezny, půl království.“

    „To neumím,“ posmutněl.

    „Dobrá. Půjdeme na to jinak. Co umíš a tady to není běžné.“

    Zamyslel se. „Umím přizpůsobovat svoji molekulární strukturu okolí.“

    Pokrčil jsem rameny, jako že nechápu.

    „Můžu vypadat třeba jako ty.“

    „Ukaž.“

   Z ničeho nic začal blikat. Trochu přitom připomínal improvizovanou diskotéku v hořejší hospodě. Pak zesvětlal a najednou začal nabírat lidské obrysy. Za okamžik jsem stál sám proti sobě.

    „Hezký!“ vydechl jsem. Okamžitě mě napadlo, že by se mohl někde ukazovat, zatímco já bych v klidu zamordoval svoji bývalou ženu. To by bylo alibi. Ale radši jsem si to nechal pro sebe. Jednak kvůli dceři, a jednak aby to nevzal jako moje přání.

    „Je ti to k něčemu dobrý?“ otázal se a přitom koukal na svoje, vlastně moje velké břicho.

    „To je jen pivní mozol.“

    „Divné,“ utrousil spíš jen tak pro sebe.

    „Umíš ještě něco?“

    „Řídit raketu, přežít ve vesmíru, ukládat velká množství dat a informací a rychle si je vybavovat, přijímat radiové vlny, vstřebávat radioaktivitu.“

    „Chlapče, chlapče, to všechno je tady na nic. Takhle kdybys uměl tisknout peníze.“

    „Peníze? Aha, platidlo, oběživo.“

    „Jenže to by nás stejně zavřeli.“

    Vypadal dost zkormouceně.

    Usilovně jsem přemýšlel. „Ty, poslyš, znáš Einsteina?“

    „Einstein? To byl vědec, fyzik, houslista.“

   „Přesně. Tak ten tvrdil takový podivnosti o vesmíru. Jako že je zakřivený on i světlo, a že je vlastně relativní, ale hlavně, že čas je na tom podobně. Něco nám o tom říkali ve škole.“

    „No a kam tím míříš?“

    „Tak tenhle vědátor tvrdil, že když odletíš do vesmíru a chvíli tam budeš a pak se vrátíš na Zemi, tak ty moc nezestárneš, ale ti na Zemi ano. Filmaři z toho vytěžili tématiku cestování v čase. Teď dávej pozor! Uměl bys cestovat v čase?“

    „Každý cestuje v čase.“

    „Nerozumíš mi. Já myslím, jestli bys byl schopen odletět, vrátit se zítra, pak zase odletět, a vrátit se opět dnes.“

    „Jestli bych byl schopen přenést se do budoucnosti a zase se vrátit?“

    „To je ono.“

    „Myslím, že ano. Teoreticky to možné je. Prakticky je to k ničemu.“

    „Právě že ne. Tohle je to, čemu se říká nesplnitelné přání.“

    Úplně se rozzářil. „A ty bys mi na oplatku poradil s tím potomstvem?“

    „Všechno, co o tom vím,“ souhlasil jsem.

    „Fajn, jdeme na to. Bude to jako ta smlouva s tím ďáblem. Co mám dělat?“

    Vzal jsem ze skříně noviny a zamával s nimi. „Tohle je ono.“

    „Co s tím?“

   „Věc se má takhle. Ty odcestuješ časem, ale jen o jeden jediný den. Tam koupíš tyhle noviny. Důležité je, aby tam bylo zítřejší datum. Pak se s nimi vrátíš.“

    „Co z toho?“ podivil se.

   Rozložil jsem noviny na stole.„Tady. Vidíš? Tohle jsou výherní čísla sportky. Ty přineseš zítřejší noviny, já dneska ty čísla vsadím a vyhraju jackpot. Přes sedmdesát miliónů korun.“

    „Co z toho?“ zopakoval.

    „Budu mít prachy, vole!“

    „Vole?“

   „To je jen takové oslovení mezi námi chlapy. Vlastně i mezi holkama. Je to fakticky jen taková spojka. Nedá se přeložit. Znamená, že jsme kámoši, přátelé.“

    „Aha,“ přitakal. Pak vzal noviny a naskenoval si je do paměti.

    „Tady máš dvacku. Tu dáš za ty noviny. Něco jako výměna. Dole ve vesnici je trafika přímo na náměstí. Takový malý domeček. Hlavně se podívej na datum těch novin, a taky jestli tam jsou ta čísla sportky. Pak se vrať. Pozor! Hlavně nenápadně, aby si nikdo ničeho nevšiml. Pro jistotu si nech moji podobu.“

     Přikývl a zase začal blikat. Pak zmizel.

     Znovu jsem se posadil na okraj postele a vzal pivo, ale ani jsem se nestačil napít, a byl zpátky.

     „Sakra, to byl fofr,“ vyhrkl jsem obdivně. „Tak ukaž.“

     Rozložil noviny.

   „Bingo.  Jsou  tady.“ Rychle jsem je opsal a mrknul na hodinky. „Takže… Jak se vlastně jmenuješ?“

    „Co to je?“

    „Jak si říkáte navzájem tam u vás?“

    „To neuslyšíš. Je to takový pískot, o vysoké frekvenci.“

    „Zkus to nějak upravit.“

    „Nejblíže by to asi znělo jako Tooonk.“

    „Já jsem Pepa. Takže, Tooonku, já doběhnu na poštu a vsadím ty čísla. Počkej tady na mě. “

    „Jasně.“

Sedli jsme si k televizi a čekali na losování. Zřetelně jsem cítil, jak mi buší srdce.

A pak to přišlo. „7, 13, 14, 27, 29, 44.“ Jako přes kopírák. Výhra z kategorie snů. Sedmdesát melounů. Dobrých dvacet minut jsem šílel, křičel, běhal z rohu do rohu, líbal tiket. Po celou dobu mě Tooonk udiveně pozoroval. Nakonec jsem se zklidnil. Sedl jsem si na postel a jen se culil. Jako blázen.

    „Promiň, vole,“ konečně se osmělil.

    „Copak je?“

    „Splnil jsem ti tvoje nesplnitelné přání. Můžeme se teď věnovat tomu mému?“

    Okamžitě mě polil studený pot.

    Tooonk si toho vůbec nevšiml.

    „Tak já ti nejprve povím, jak to chodí tady. Na potomstvo musí být dva. Muž a žena. V určitým věku, ale detaily zatím necháme stranou. Ideální je, když ti dva k sobě něco cítí, ale není to podmínka. Když se rozhodnou mít potomstvo, tak technicky vzato jde o to, aby muž předal ženě takovou tekutinu s informací a ona ji zpracuje. Na to je takový fyzický rituál. No a když se to té ženě podaří, tak se v ní uvnitř to potomstvo vyvine. To trvá devět měsíců. Chápeš?“

    „Chápu. To je všechno?“

    „Teď mi řekni, jak je to u vás, a budeme hledat, jestli lze něco uplatnit, řekl bych, generálně.“

    „U  nás  nemusí  být  dva.  Když  chci  potomstvo,  musím  počkat na svůj cyklus. Když přijde, odeberu se na místo k tomu určené, tam se uvedu do klidového stavu a pak přijde na řadu autosugesce. Prostě si moc a moc přeji, abych měl potomstvo.“

    „To se nějak zaškrtíš uprostřed a rozdělíš se na dva, nebo co?“

    „Ne. K rozdělení dojde rychlým pohybem. Rozkmitáš se velkou rychlostí, a když se pak zastavíš, tak jsi dva. Vlastně jako by se rozdělily na dvě úplně všechny molekuly. Jen ten druhý je nový, u vás se řekne mladý.“

    „Tak to bude problém. Ten systém je dost odlišnej. Na začátku jsi říkal, že problém je v nějakým silovým poli.“

    „Jasně. To silové pole je právě to místo, kam jdeš, když máš cyklus.“

    „Mimo to místo to nejde?“

    „Ne. Mimo něj se nedokážeš dostat do toho klidového stavu.“

    „A když jsi v něm, tak si to zase nedokážeš vsugerovat.“

    „Asi to nefunguje,“ konstatoval.

    „No, já si vzpomínám, že když jsme se snažili o dítě se ženou, že to taky nejprve nešlo, a doktor nám říkal, že je to hlavně psychikou. Zjednodušeně řečeno, že oba musíme být v pohodě, v klidu, a pak se to podaří.“

    „To zní podobně.“

    „Jenže jak tě dostat do pohody, aby ses rozkmital?“

    „No, já myslím, že kdybychom to zkusili po vašem, tak by to mohlo pomoci.“

    Vyvalil jsem oči. „Koukni na sebe! Vypadáš přesně jako já. Z pozemskýho hlediska jsi chlap. To je ne ne nemožný!“ zakoktal jsem se.

    Sklopil zrak. „Jenže já mám pocit, že by mi to pomohlo. Když to funguje tady, tak to musí být přece dobrý. Je to odzkoušený. Získal bych jistotu. Sebedůvěru. Klid a pohodu, jak jsi říkal ty a taky ten doktor.“

    „Ale technicky je to blbost. I když…“

    Zpozorněl.

    „Jedna možnost by tu byla.“ Vstal jsem a zpod postele vytáhl starou bednu plnou časopisů. Začal jsem se v nich přehrabovat. Nakonec jsem jeden vytáhl. Byl notně ohmataný.

    Tooonk natahoval zvědavostí krk.

   „Tohle je Playboy. To je časopis pro pány.“ Začal jsem listovat. „A tohle je Miss září 1995. Strašně šmrncovní baba. O ní jsem kolikrát snil. Vždycky, když už jsem byl při milování v koncích, stačilo mi vzpomenout na ni. To je liga, na kterou já nikdy nebudu mít, a to ani s tou výhrou. Ženská sen, kost se vším všudy. Baba bab. Prostě ideál.“

   „Co z toho?“

   „Jak, co z toho? Když se rozblikáš a změníš se na ni, tak bude noc, na jakou nezapomeneme oba.       To mi věř.“

    Kouknul se na ni.

    „Nespěchej. Důkladně si ji prohlídni na všech fotkách. Do posledního detailu.“

  Pokýval hlavou, podrobně obrázky nastudoval a pak mi v jediném okamžiku vyrazil dech. Najednou přede mnou stála moje Miss. V podstatě z masa a kostí. Úplně nahá, a navíc naprosto svolná, úplně ke všemu. Nadržená.

    „Aúúúúúú!“ vyrazil jsem válečný pokřik.

    „Cože?“

    „Teď, prosím tě, mlč. Nic nedělej, uvolni se, nech se vést. Stejně bys to nepochopil.“ Pak jsem ze sebe všechno strhal. „Hlavně hodně nahlas vzdychej. Bez toho to nejde!“

   Hodil jsem ji na postel a skočil za ní. Jen ať v té vesmírné tramtárii všichni vidí, co dokáže festovní pozemšťan, když se mu do rukou dostane ženská jeho snů.

V Sazce mi vyplatili zálohu s tím, že celou výhru dostanu až po kontrole, přesně podle výherního řádu. To mi vcelku nevadilo. Bylo to dost na to, abych svůj srub dostatečně zásobil vybranými lahůdkami a prvotřídním pivem. Nejlepší z fotek Miss září 1995 jsem zarámoval a pověsil na zeď, abych ji měl pořád na očích. Možná to celý bylo divný, lehce ujetý, ale bylo to fajn. Byla to vlastně taková charita. Pomoc příteli v nouzi. Chlapi by si měli pomáhat, i když já vlastně dodnes nevím, jestli Tooonk byl nebo nebyl chlap. Nejspíš asi oboje. Zmizel tak rychle, jak se objevil. Kdyby nebyla ta výhra, ta obrovská kupa peněz, co na mě čeká, klidně bych si mohl myslet, že se mi to jenom zdálo po tý ráně do hlavy.

    Nakrájel jsem si uherák, zhusta ho obložil šunkou, křenem, otevřel tatarku a pro formu přidal jeden rohlík. Spolu s dobře vychlazenou plzní jsem to naaranžoval na stolek vedle houpacího křesla. Pohodlně jsem se usadil a spustil svou zbrusu novou barevnou plazmovou televizi, napojenou na satelit.

     „Ahoj! Nazdar!“ ozvalo se mi za zády.

    Prudce jsem se otočil. U dveří stála žlutozelená obrácená kapka s obrovskýma očima, které mě, tak nějak svým způsobem, něžně pozorovaly. Můj úlek musel být více než zjevný.

    „Nazdar,“ zopakoval svůj pozdrav a bez přerušení pokračoval: „posílá mě Tooonk. Já se jmenuji Kyyyts.“

    „Aaaahoj!“ vysoukal jsem ze sebe. „Vo co de?“

    Jen se ďábelsky usmál, mrknul na mě a šibalsky dodal: „Hele, vole, mám noviny!“