Tina si zapomněla svačinu, a protože dnes byl její den, rozhodl jsem se jí svačinu přivézt rovnou do školy. Byla to vynikající příležitost zahájit svoji komornickou kariéru a zároveň si vyzkoušet reakci Tiny na překvapivé životní situace. Když tolik toho komorníka chtěla, tak ho má mít. Patřičně jsem se oblékl do sněhobílé košile s černým motýlkem, do služebné vesty s bílými a černými svislými pruhy, prodlouženého tříčtvrtečního saka a vzal jsem si s sebou pochopitelně i nezbytnou černou buřinku. To všechno mi zapůjčil kamarád, který v tom kdysi hrál sluhu Brasseta v ochotnickém spolku v povedeném divadelním kusu Charleyova teta. U vchodu jsem si ještě zkontroloval, zda mám perfektně vyleštěné černé lakýrky, a se svačinou jsem vyrazil na cestu.
      Mercedes jsem zaparkoval kousek od fakulty. Ve vrátnici nikdo nebyl, a tak jsem plynule pokračoval. Podle mých hodinek by co nevidět měla začít přestávka mezi přednáškami, ale už zdálky jsem viděl na konci chodby stát Tinu v kroužku spolužáků. Buď přestávka začala dřív, nebo moje hodinky šly jinak než realita. Narovnal jsem se a pomalým krokem došel až k nim.
      „Slečno Tino. Omlouvám se, že vás vytrhuji z vaší společnosti.“ Okamžitě jsem získal všeobecnou pozornost.
      Tina zareagovala bleskově. „To je v pořádku, Boltne. Co se stalo?“
      „Zapomněla jste si svačinu, slečno. Váš sendvič.“
      „Ach tak. Pravda. Trochu jsem ráno spěchala. Jaký je?“
      „Dva plátky toustového chleba, hlávkový salát.“
      „Jižní Morava?“
      „Jistě, Pálava. Lehce cibule, rajče, šunka.“
      „Krevní skupina?“
      „RH faktor. Pravé přeštické. A celé je to zakapané francouzským sýrem.“
      „Jak?“
      „Zprava doleva.“
      Jen souhlasně pokývala hlavou.
      „Pět kapek citronu.“
      „Citron? Ze sedmého schodu?“
      „Samozřejmě, slečno,“ dodal jsem a konečně jí podal sáček s kýženým pokrmem.
      „Děkuji, Boltne.“
      Výraz v obličejích jejích přihlížejících kolegů byl řekněme jemně udivený. Všichni do jednoho měli ústa dokořán. To neušlo ani Tině, když se rozhlédla kolem sebe.
      „Promiňte, vy asi ještě Boltna neznáte. To je můj komorník.“
      „Kdo?“ ozvalo se mnohohlasně.
     „Komorník,“ zopakovala. Chvilku se kochala jejich údivem a pak je všechny odstřelila jediným dotazem. „Vy snad nemáte komorníky?“
      „Počítá se máma?“
      „Ne.“
      „Já také nemám komorníka,“ konstatoval blonďák po Tinině pravici. „A to jsem se doma díval i pod postel.“
      „Víte, slečno, jsou i lidé, co mají radši free styl života,“ vložil jsem se do diskuze. „Radši si svoje věci řeší sami. Mají tak větší pocit volnosti.“
      Tina si to zjevně užívala. „Aha. Chápu. Nesvázaná křídla. Něco jako princ Harry.“
      „Máte plnou pravdu, slečno.“
     Tina se otočila doprava i doleva na svoje kolegy a skoro soucitně jim sdělila: „Opravdu vás chápu, máte rádi svoji volnost, nezávislost, svobodu.“ Přitom si tónem hlasu dala záležet na tom, aby to znělo hodně nevěrohodně.
      Všichni vypadali zmateně a trochu jako ve snu. Vůbec netušili, která bije.
      „Ještě něco, Boltne?“
     Rozhodl jsem se přitvrdit a začal si nehorázně vymýšlet. „Rád bych vám připomněl, slečno, večerní koncert pořádaný k půlkulatým narozeninám hraběnky Margarety von Kariensburg und Hallbach.“
      „Jistě, ten koncert. Objednal jste květiny, Boltne?“
      „Kytice pro paní hraběnku bude včas připravena, slečno.“
      Jen spokojeně pokývala hlavou.
      „Dovolil bych si připomenout, že bychom tentokrát měli k paní hraběnce vyrazit dřív. Doprava po Praze je, s prominutím, příšerná.“
      „Vím, vím. Minule jsme dorazili jen pět minut před začátkem a byl z toho velký poprask. Její majordomus měl ty... jak jste to nazval, Boltne?“
      „Hemzy.“
      „Byl opravdu dost nespolečenský.“
      „Dovolil bych si říct, že majordomus paní hraběnky skutečně není na výši.“
      „Dnes je těžké sehnat dobré služebnictvo. Chybí školy.“
      „Bylo i hůř, slečno.“
      „Nerada bych se paní hraběnky dotkla, vždyť víte, Boltne,“ otočila se ke kolegům, „naše rodiny se zrovna nemusí už od Bílé hory.“
      „Hallbachové se k vám tehdy opravdu nezachovali nejlépe, slečno.“
      „Dobrá, takže vyjedeme dřív, ať to stihneme včas a můžeme před koncertem nejen paní hraběnce poblahopřát, ale i korzovat.“
      „Máte ještě nějaké jiné přání?“
      „Ne. Můžete jít, Boltne.“
     Lehce jsem se uklonil. „Na shledanou, slečno. Dámy a pánové. Bylo mi ctí.“ Pak jsem si obřadně nasadil buřinku, otočil se na podpatku a pomalým krokem odcházel. Na konci chodby jsem neodolal a ještě jednou se otočil. Zatímco Tina už seděla na lavičce a tláskala se sendvičem, což ve skutečnosti byly dva chleby se šunkou ze sámošky na konci naší ulice, ostatní pořád stáli jako sochy a sledovali můj odchod. Ještě jednou jsem se tedy lehce uklonil, což dva z pěti mých pozorovatelů opětovali.
      Venku jsem hodil buřinku na zadní sedačku auta a posadil se za volant. Nevím, ale snad byla Tina s mým hereckým výkonem spokojena, protože já jsem s tím jejím spokojen rozhodně byl. © Jan Váchal, 2021