Zpět

	Úryvek z knihy "Nahé obrazy"
	Ukázka - Koprovka
	Po obědě a procházce v parku jsme se pomalu vraceli domů.      „Musím ještě něco připravit. Těš se.“      „Překvapení? Pro mě?“      „Jasná páka.“      „Mám rád překvapení,“ zasnil jsem se. „Tedy když to není povodeň nebo požár.“      „Tohle je můj den, a tudíž i moje překvapení.“      „Stejně se musím chvilku věnovat Cézarovi, aby nakonec nezačal žárlit.“      „Dobrý nápad. Dej mu za mě pusu, ale štípanou.“      „Proč ne rovnou francouzáka.“     Dorazili jsme domů a rozdělili se. El zmizela v domě a kula svoje překvápko, já honil po zahradě Cézara. Nejprve aktivně, ale pak jsem zalehl do lehátka a ty tenisáky jen házel. Cézarovi to bylo jedno. Hlavně že mohl za něčím utíkat.      Když se zdálo, že má dost, a to i drbání, odkráčel zkontrolovat misku, jestli tam ještě něco nezbylo. Vrátil jsem se do domu. Převlékl jsem se do domácího, pustil si magič s nestárnoucími hity Míši Davida a relaxoval.      „Já jsem ready!“ ozvalo se ze sklepa.      Odpočinek mi šel celkem dobře, a tak jsem s odpovědí chvilku váhal. El si to vysvětlila po svém.      „Arnie, jsem tady dole. V prádelně!“      „Kde?“ pomyslel jsem si. „Budeme snad prát špinavé prádlo?“      „Čekám!“     Zvedl jsem se. Je čas na překvapení. „Už běžím, poklade!“ Nicméně jsem postupoval velmi obezřetně a ještě k tomu hodně pomalu. Sešel jsem schody a nejprve nahlédl do tělocvičny, abych měl krytá záda, a teprve potom jsem nakoukl do prádelny. To, co jsem uviděl, mě ohromilo.       „Zíráš?“      Musel jsem přiznat, že to slovo bylo velmi výstižné. Jednak El byla už nahá, což je samo o sobě pohled pro bohy, a jednak byla prádelna velmi bizarně upravena. Celá podlaha a částečně i stěny byly pokryty umělohmotnou fólií, přesně takovou, jakou používají malíři, aby moc nenacákali. Bylo na mně vidět, že jsem docela mimo. Neuměl jsem si představit, co se bude dít dál.      „Možná by sis měl odložit vedle.“      „Možná bych měl utéct.“      „Zbabělci utíkají, hrdinové čelí výzvám.“      „Takže se mám rozhodnout, co vlastně jsem?“     Tajemně se usmála. Pak zvedla obě ruce, otočené hřbetem ke mně, a sevřenými prsty pomalu ukazovala na sebe odshora až dolů. Od hlavy přes ramena, prsa, bříško, klín až k zemi. „Tohle všechno bude tvé, můj hrdino.“      To se nedalo odmítnout. Skočil jsem za roh, sundal si všechno, co mě do té doby halilo, a nechal to srovnané do komínku na chodbě. Pak jsem se vrátil.      „Jsem tu a čekám na tvoji výzvu.“ Ve skutečnosti jsem se ale vyjeveně rozhlížel jako čerstvě vylíhnuté kuře. Díval jsem se kolem a teprve nyní jsem si všiml, že uprostřed místnosti byly pod fólií srovnány matrace do prostorného letiště. Byla to sice improvizovaná, ale funkční postel. Jen byla igelitová.      El sledovala moje počínání, a když měla dojem, že už jsem viděl všechno, tak ukázala na hrnec, který stál na pračce. „Tohle je důležitá ingredience.“      „Ten kastrol?“      „Nikoliv, to, co je v něm.“      Nasál jsem. „Je to to, co cítím?“      „A co přesně jsi detekoval?“      Musel jsem uznale pokývat hlavou. El chemikářku v sobě prostě nezapře. „Cítím, cítím člověčinu a taky koprovku.“      „Správně.“      „Proto je tu ten igelit?“      „Tak jest.“      „Budeme se milovat v koprové omáčce?“      Jen se mlsně olízla. Jako kočka.      „Tak jo,“ kapituloval jsem. „Nakonec proč ne. Koprovku mám rád. Už od malička.“      El vzala hrnec za obě uši a strategicky ho umístila na střed horní hrany improvizovaného pelíšku.      „Tenhle plecháček je tvůj. Ten se srdíčkem. Já mám s jablíčky.“      Nabral jsem první várku. Nejprve jsem ochutnal. Byla skvělá. Teprve pak jsem ji vylil El na hlavu.      El učinila totéž, jen už neochutnávala.      Další hrneček jsem jí vychrstl rovnou mezi prsa.      Nabrala svoji várku a šla po mně. Ale co nečekala, bylo, že jsem celkem mrštně uhnul. „Netrefila, netrefila!“      Zahodila hrnek, nabrala koprovku do dlaní a už ji po mně mazala.     Nabral jsem si tedy taky holýma rukama, ale zvolil jsem jinou taktiku. Přišlápl jsem El lehce levou nohu a drcnul do ní ramenem. Okamžitě padla na záda. Celou várku jsem jí umístil přes celou hruď, a aby mi neutekla, tak jsem ji rozkročmo i zasedl. Ideální možnost pro soulož mezi prsa. Koncert pro můj pyj, dvě prsa a koprovku.      Ležela naprosto klidně, měla koprovkou zamatlané vlasy a ruce vzpažené, skoro jako by se vzdávala. Bylo vidět, že je jí to příjemné. Nemluvila, jen pomalu otáčela hlavou zleva doprava a zpět. Občas se olízla.      Na chvilku jsem přestal. „Abys viděla, že jsem džentlmen,“ dodal jsem na vysvětlenou, natáhl se pro hrnec a celý ho vedle El zvrhl. Tím se opět dostala i ona k munici. Okamžitě toho využila a začala po mně koprovku rozmazávat hlava nehlava.      Nejspíš jsem to ani nevnímal. Oběma rukama jsem přitiskl obě její ňadra co nejvíce k sobě a klouzal mezi nimi v prudkých pohybech tam a zpět.      Za chvilku byla koprovka všude a nebylo kde brát další.      „Asi jsem jí uvařila málo,“ suše konstatovala.      „Není důležité množství, ale nápad.“      Její pohled prozrazoval, že to bere jako pochvalu.      Vstal jsem a šel k umyvadlu. Pečlivě jsem se omyl na nejdůležitějším místě. Byl čas na finále.      El se zatím, kromě klína, celá dál mazala, jako by to byl krém na opalování.      Vrátil jsem se, dlouze se na ni díval, až to vypadalo, jako bych čekal na souhlas. Ale zjevně nebyl potřeba. Zaklekl jsem a následně zalehl. El byla milenka a měla své specifické požadavky, takže jsem nepřestal, dokud jsem nevystříkl přímo do ní. Ani pak jsem nespěchal. Milence se přece musí vyhovět. Vždycky. Jinak si prostě najde někoho jiného.
	© Jan Váchal, 2021
Zpět