El se posadila do auta dozadu za mě a schoulila se do klubíčka. Měla tak dojem určitého soukromí. Vezl jsem ji na první zkoušku na Vysoké škole chemicko-technologické a přesto, že si byla jistá tím, že by tam od hodiny mohla vyučovat, přece jen na ni ráno dopadla určitá melancholie. Celou cestu jsme nepromluvili.
     „Levou nohou,“ vyzval jsem ji před vchodem.
     „Víš, že jsi temnej dědek?“
     „A víš, že by tě ve středověku upálili jako čarodějnici?“
     „Nejspíš ano.“
     „Tak jim to dneska nandej za všechny ty chemikářky, co po staletí nesměly dělat alchymii.“
     Usmála se a já věděl, že je vyhráno. Sebevědomě prošla turniketem a zmizela v útrobách obrovské budovy.
     Posadil jsem se na lavičku proti vrátnici a počal čekat.
     Dokud tudy proudili studenti, byl relativní klid. Sice hluk, ale klid. Peklo začalo, až když ruch ustal. To si mě totiž všimla vrátná.
     „Vy tam!“ zahalekala z okýnka. „Tady nesmíte sedět.“
     „Přeji dobrý den,“ odpověděl jsem na výzvu. Pak jsem uvažoval, jestli rozhovor rozvíjet, ale předešla mě.
     „Povídám, že tu nesmíte sedět.“
     „Vždyť tu sedím.“
     „Ale nesmíte!“
     „Děkuji za upozornění, mladá paní.“
     Chvilku byl klid, ale protože jsem se ani nepohnul, rozhodla se přitvrdit. Vstala, otevřela dveře a z nich mě znovu vyzvala k odchodu.
     Nevstal jsem. Jen jsem rukou ukázal do budovy. „Tam jsou turnikety. Za ně se bez souhlasu, bez pozvání, bez povolení, bez indexu, bez telefonu na Babiše nesmí, a já jsem před nimi.“
     „Ale v budově. Běžte ven.“
     „Tam bych zmrznul.“  
     Rozhodla se ještě víc přitvrdit a vyšla z vrátnice ven. Neřekla nic, jen rukou ukázala na východ. Nějak takhle asi vypadalo vyhnání z ráje. Jen ten plamenný meč jí chyběl.
     „Tohle je jediný lavičkou vybavený prostor pro návštěvy. Tak pokud nechcete, abych si o vás myslel, že jste asociál, tak mi prosím dejte pokoj.“
      „Zavolám ostrahu.“
      „Ještě je tu místo. Pokecáme.“
      Chtěla něco dodat, ale otevřely se dveře a dovnitř vstoupil prošedivělý pán.
      „Pane profesore, mohl byste, prosím, zasáhnout?“
      „Milerád, jen nevím proti čemu, paní Jířo.“
      „Tam,“ upřesnila a neslušně na mě ukázala ukazováčkem. Pokud si vzpomínám, měli jsme to ve školce zakázané, spolu s mluvením při jídle. „Ten pán nechce odejít.“
      Profesor se na mě otočil a prohlížel si mě.
      Vstal jsem.
      „Co tu děláte, pane?“
      „Přivezl jsem holku na zkoušku a teď čekám, až ji vykoná, abych ji pak zase vzal domů. Nehlučím, nezpívám, nejódluju, neprotestuju, neprodávám vysavače, nelákám do žádné sekty a ani pro nic neagituju. Jen spořádaně sedím na lavičce pln obav, jak holka dopadne, protože je známo, že škola tato jest na své studenty velmi náročná.“
      Zase se otočil na vrátnou. „V čem je problém, paní vrátná?“
      Přišla až k němu a šeptem ho informovala: „Lezli nám sem bezdomovci, tak vedení přikázalo vykazovat je ven.“
      Znovu se podíval na mě.
      Utáhl jsem si uzel na kravatě.
      „Tenhle nevypadá jako chuligán.“
      „Děkuji, pane profesore.“
      „Toho tu můžete nechat. Když nezlobí.“
      Poděkoval jsem mírnou úklonou. „Budu jako myška. Snad ta zkouška nebude dlouho trvat. Bohužel jsem si zapomněl vzít něco na čtení.“
      „Jestli dovolíte, pane,“ chytil se toho, „mohu vám poskytnout zajímavý časopis.“ Chvilku lovil v tašce a pak mi výtisk podal.
      „Hleďme,“ vyjekl jsem údivem. „Chemické listy.“ Rychle jsem prolétl obsah na obálce. „Vidím, že je tam článek o ionizačních technikách. To bude zajímavé. Děkuji.“
      „Prosím.“
      „Nechám vám ho potom ve vrátnici, pane profesore.“
      „Nemusíte. Už jsem ho četl. Je váš.“ Nato se otočil, prošel turniketem do nitra budovy a v té také zmizel. Jako by se rozpustil v kádince.
      Vrátná si veledůležitě založila ruce za záda a i ona se ztratila ve své kukani.
      Opět jsem si sedl a otevřel časopis. Rozuměl jsem všem písmenkům, ale slova a věty z nich složené mi už smysl nedávaly.
      „No co, aspoň mám dárek pro El.“
      Všechno jednou končí a El se konečně objevila. Usmívala se.
      „Jak to šlo?“
      „Zbytečná otázka. Věděla jsem všechno, a ještě něco navíc. A co ty? Nenudil ses?“
      „Ne. Nastudoval jsem ionizační techniky, kvantitativní analýzu, ­pro­teo­mika a strukturní biologii, dokonce i hmotnostní spektrometrii.“
      Koukla na časopis, který jsem jí podal. „Večer tě přezkouším.“
      Veleslušně jsem se rozloučil s milou paní vrátnou, poděkoval za azyl a vyrazili jsme to oslavit.
      Představa El o oslavě je salaterie. Zelenina, kam se podíváš, ale na večer jsem měl slíbeno krmení pro skutečného chlapa.
Tina a Deni byly pryč, takže celý dům jsme měli s El jenom pro sebe. Výzva jako Brno.
      El po přistání na základně obsadila kuchyň a já se věnoval Cézarovi. Drbání, házení tenisáku a nově létajícího talíře byla jeho odměna za poctivé hlídání zahrady. Zadarmo nehrabe ani kuře, natož pak pitbul. Když jsem ho omrzel, propustil mě a já šel vyřizovat poštu, respektive emaily, protože klasický dopis jsem nedostal ani nepamatuju. Odpovídání na emaily a mazání spamu mě zaměstnalo na docela dlouho, ale hned jak jsem s tím skončil, začaly mě přepadat nemravné myšlenky, tak jsem se zvedl a vyrazil za El.
      „Potřebuješ s něčím pomoct?“
      „A víš, že ano? Všechno nádobí vlevo ode mě dej do myčky.“
      Stalo se, jak bylo nakázáno.
      „Co vlastně bude k té večeři,“ začal jsem nenápadně vyzvídat.
      „Klasika. Biftek s hranolky, volské oko a něco zeleného. Samozřejmě jen kvůli barvě.“
      „Pepřová omáčka nebude?“
      „Bude. I s čerstvým zeleným pepřem.“
      „A s brandy?“
      Otočila se. „To mě zkoušíš, nebo co? Jasně že použiju i brandy.“
      „Já jen, aby řeč nestála,“ rychle jsem doplnil. Dal jsem si záležet, aby to vyznělo omluvně. Přitom jsem jí ale zvědavě nakukoval přes rameno.
      Loktem mě odháněla.
      „Tohle nevypadá na přípravu bifteků.“
      „Taky není. Tohle je zeleninový kaviár. Recept mám z internetu.“
      „Zeleninový kaviár?“
      „To je molekulární kuchyně.“
      Vystřelilo mi obočí. „Ze sci-fi znám meziplanetární kuchyň, ale molekulární?“
      „To je kuchyň, která k přípravě jídel využívá běžných surovin společně s chemickými postupy.“
      „Jasně.“
      „Základ je mrkvová šťáva, cukr, citronová šťáva a alginát sodný.“
      „Tak to bude mňamka. A tohle je co?“
      „Clorurová lázeň.“
      „Cože to je?“
      Podívala se na mě a vypadalo to, že nechápe, proč se tak blbě ptám. „Clorur neboli chlorid vápenatý.“
      „Koukám, že laboratoř u vás na fakultě měla výprodej.“
      Přešla to. „Není to složité. Nejdřív se to přefiltruje a pak rozmixuje. Nakonec to nakapeš pipetou.“
      „Ale já dostanu ten biftek?“
      „Jasně. Já si taky dám biftek. Nejsem snob. Ten kaviár je jen pro chuť a možná pro celkový obraz, až to budu fotit na Facebook. Podrž mi tohle. Rovně! Je mi děsný horko, hned přijdu.“
      Poctivě jsem mně svěřenou misku vyvažoval.
      Za moment byla zpět. Pořád na sobě měla tu zástěru jako předtím, ale když se otočila zády, měla přes bedra jen mašli, jinak nic.         
      Úplně jsem zapomněl, že mám něco držet rovně, vlastně mi vypadlo z hlavy, že vůbec něco držím.
      „Ukaž. Dej to sem, než to vybryndáš.“
      Vzal jsem židli a sedl si do kouta. Nikoliv za trest, ale kvůli lepšímu výhledu. Celkové perspektivě. Když něco dělala na lince, byla zády ke mně, a to byl moc hezký pohled.
      Věděla to, protože mě kontrolovala díky pánvi zavěšené na zdi.
      Jakmile se konečně pustila do bifteků, dostavil se u mě Pavlovův reflex. Začal jsem slinit. Už jen příprava byla dokonalý koncert.         
      Všechno to hlomození nádobím, syčení omastku, všechny ty vůně. Paráda.
      Konečně bylo naservírováno. Seděli jsme proti sobě, El zapálila svíčku.
      „Tak jednak moc děkuju. Vypadá a voní to skvěle. A jednak ještě jednou blahopřeju ke zkoušce, kterou jsi tak bravurně zvládla.“
      „Je k čemu,“ usmála se. „Ostatní vylítli.“
      „Tos tedy nastavila laťku.“
      Zvedla sklenku s vínem. „Na chemii.“
      „A její orchestr.“
      Přiťukli jsme si a pustili se do jídla. Svět přestal existovat, nebo se jen prostě smrsknul na talíř.
      Hned jak jsme dojedli, začal jsem odnášet nádobí a všechno ostatní ze stolu.
      „Nech to být. Udělám to později.“
      Neposlechl jsem a vytrvale uklízel.
      „Nepůjdeme radši nahoru? Je tam letiště s rozestlanou ranvejí.“
      Přes stůl jsem přehodil čistý ubrus. „Myslím, že ne.“
      „Ne! Opravdu ne?“
      Pokýval jsem hlavou. „Dnes to budeme dělat v kuchyni, brouku.“
      „Hm.“
      Fakt řekla jen hm, ale olízla si přitom svůdně horní ret. Její fantazie se začala rozjíždět.
      Odložil jsem si v tuto chvíli celkem nadbytečné oblečení. Všechno. Pomalu jsem se k ní začal přibližovat. Chlípně.
      Přetáhla si přes hlavu tkaloun, který držel horní část zástěry. Zástěrka okamžitě následovala zemskou přitažlivost. Pořád ji ale ještě držel druhý tkaloun, uvázaný vzadu na mašli.
      Ukázal jsem prstem na stůl.
      El se na něj posadila čelem ke mně. Převážila se dozadu, opřela se o lokty a zvedla nohy. Zástěru si vyhrnula nahoru, takže ji teď měla omotanou kolem pupíku. Na sever a na jih od ní neměla vůbec nic.
      Přistoupil jsem k ní a její lýtka si opřel o svoje ramena. Nespěchal jsem. Zatím jsem ji pouze hladil po stehnech, aby byla patřičně nažhavená. Jako obvykle jsem čekal na její všeříkající startovní úsměv. A opravdu. Trpělivost růže přináší, a nejen růže.
      Položila se na záda, zaklonila hlavu a zhluboka vydechla.
      Přitáhl jsem ji co nejblíž k sobě. Už nebylo na co čekat. Prudce jsem do ní vnikl.
      Okamžitě zvedla hlavu, aby mě viděla.
      Nápad s milováním na kuchyňském stole mi přišel na mysl až při té biftekiádě, ale nelitoval jsem. Poloha se ukázala jako velmi výhodná. Viděl jsem při ní El nejen do očí, které zrcadlily její duši i stav těla, ale stačilo trochu sklopit zrak a byla vidět její kůzlátka. A když jsem sklonil oči dolů na svůj pyj, tak jsem ho viděl, neviděl, viděl, neviděl, viděl… Přestal jsem jí hladit stehna a pevně si ji za ně přitáhl. S blížícím se orgasmem se začala na stole zmítat ze strany na stranu. Bylo těžké ji ukočírovat, ale přece jen jsem pořád ještě kus chlapa. S vyvrcholením opět zaklonila hlavu a prohnula se jako luk. Vášeň se zhmotnila.
       Večer jsme ukončili tradičně v její posteli, ale už jsme si jen povídali. Nejprve jsem detailně vyslechl průběh dnešní zkoušky a nešetřil obdivem a pochvalami.
       Pak se ke mně přitulila a zašeptala mi do ouška: „A teď mi můžeš lichotit, Arnie.“
      Objal jsem ji láskyplně kolem ramen. „Jsi jako indiánek v ranní trávě, jako laskonka na Mount Everestu, jako větrník v borovém háji. Jsi prostě moje sladká holčička.“

PS: A abych nezapomněl: ještě jednu obrovskou výhodu má pro každého pořádného chlapa tahle sexuální poloha při jejím provozování na stole v kuchyni. Přes El byla vidět lednice. Jen škoda, že nebyla otevřená.