Povídka Jana Váchala ze sbírky „6000 miliard“. V roce 2009 jí vydalo nakladatelství PENROUS.

Stížnost

Přiznám se, že o práci na odboru životního prostředí jsem měl původně zelenější představu. Místo toho se ze mě stal v podstatě rakousko-uherský byrokrat, který nevstane od svého stolu a místo ochrany přírodě škodí neuvěřitelnou spotřebou papíru. Nakonec jsem si zvykl, jako každý, a naučil jsem se radovat i z maličkostí, jako byl třeba vyhraný boj o poslední strom u nákupního centra.

V rámci mého úřadu mi na stole přistála i stížnost paní Věry Novákové, bytem v jednom z těch šedivých paneláků, kterými naši předci v osmdesátých letech pocukrovali severní předměstí. Stěžovatelka upozorňovala na jakéhosi pana Tomáška od nich z domu a žalovala na něj, že do svého panelákového bytu nosí sběr, přesněji starý papír, ve velikém množství. Upozorňovala úřad na nebezpečí hygienická i požární, dokládala to výstřižky podobných případů z celé republiky a nakonec vypočítávala, kolik v domě žije starých lidí a malých dětí, kteří jsou činností páně Tomáškovou ohrožováni na majetku i na životě. Závěrem rezolutně požadovala nápravu jménem všech nespokojených občanů města.

„No jó, stará Nováková,“ posteskl si můj postarší nadkolega. „To je známá chronická stěžovatelka. Postrach všech místních referátů.“

    „Takže to mám hodit do koše?“

   „Samozřejmě, že jen obrazně. Ona na odpověď čeká, a když nepřijde, tak ji bude tvrdě vyžadovat. Napiš něco hodně obecného.“

    „A co když má pravdu?“

    „Tak udělej místní šetření. Tím nic nezkazíš a navíc nemůžeš naletět.“

    „Jak to myslíš?“

   „Občas by právě stěžovatel měl být nejvíc zticha. Někdy se stává, že jeho stížnost je vlastně v praxi dotažená stará pravda, že zloděj křičí chyťte zloděje.“

    „Tam já sednu na kolo a mrknu se tam.“

    „Správně. Seš mladej a pohyb ti prospěje. Navíc nám to zvedne procento místních šetření, a to se vždycky hodí.“

K inkriminovanému paneláku jsem dorazil v podvečer. Nechtěl jsem riskovat, že nikdo nebude doma. S paní Novákovou ­pro­blém nebyl. Nejenže byla doma, ale navíc jsem ji zastihl hlídkovat přímo v okně jejího přízemního bytu.

    „Nejste nějakej mladej?“ obhlížela mě dost zklamaně.

    „Mladej, ale šikovnej,“ snažil jsem se být nad věcí.

    „Tak ten Tomášek bydlí v druhým patře. Každý den přitáhne domu nějakej ten starej papír, ale jak je Bůh nade mnou, nikdy jsem ho neviděla ho někam odnášet.“

     „Jak dlouho to dělá?“

    „Co mu umřela manželka. Počkejte, to už bude víc jak pět let. Uznejte sám, mladý muži, v tom bytě už nemůže být k hnutí.“

    „A vás obtěžuje nějaký zápach?“

   „To ne,“ podivila se mojí otázce, „ale papír strašně dobře hoří a Tomášek kouří jako fabrika, a vůbec je to divnej patron. Kolikrát jsem ho slyšela, jak si s nebožkou povídá, třeba tamhle na lavičce, nebo se s ní radí v sámošce.“

    „To přece není trestné,“ namítl jsem.

  „Je to blázen. Má dalekohled a čumí do hvězd. Tvarůžková z pátého tvrdí, že čeká na mimozemšťany, a Charvát odnaproti dokonce říkal, že ho už nějaký ty zelený potvory jednou unesly.“

    „Ani tohle není zakázané, tedy dokud někoho neobtěžuje nebo dokonce neohrožuje, ale to byste se musela obrátit na policii. To my neděláme.“

    Přeměřila si mě přísným pohledem a nejspíš si přitom v duchu povzdechla, jaké to sem z radnice poslali jelito.

    „Dělá si doma sběrnu starýho papíru? Dělá! Tak zasáhněte! Od toho jste úřad. Od toho na vás moje děti platí daně.“

Přidělal jsem kolo k zábradlí visacím zámkem a vyrazil do druhého patra. Jenže dveře se jmenovkou Tomáškovi nikdo ­ne­otevřel ani na třetí zazvonění. Už už jsem se chystal odejít, když vtom z výtahu vystoupil starší pán. Vypadal jako vyšší bankovní úředník. Na sobě měl kvalitní šedivý oblek i s vestou, bílou košili s manžetovými knoflíčky a puntíkovaného motýlka pod krkem. Perfektně vyleštěné lakýrky. Dokonalý vzor elegance. Jediné, co k němu moc nesedělo, byl balík starého papíru v jeho levé ruce.

    „Pan Tomášek?“ otázal jsem se s neskrývaným údivem. Podle slov paní Novákové bych čekal spíš nějakého urousaného pobudu.

     „Ano. Vy jste posel?“

     „Posel? No vlastně, jak se to vezme. Jmenuji se Pavel Říha a jsem z odboru životního prostředí, pane Tomášku,“ vysoukal jsem ze sebe. „Tady je můj průkaz. Víte, přicházím stran jedné stížnosti.“

     „Tak prosím, račte dál. Nebudeme to přece řešit na chodbě,“ vyzval mne hned po otevření dveří svého bytu.

     Oddechl jsem si. Zatím to jde dobře a navíc si budu moci nenápadně prohlédnout tu skládku.

   Přezul se do starých papučí, zvaných přezkáče, mně nabídl pantofle a potom mě uvedl do obýváku. Rozhlížel jsem se jako ve snách. V životě jsem neviděl tak uklizeno.

     „Tak o co jde, mladý muži?“

    Nevěděl jsem, jak začít. „Dostali jsme stížnost, že už delší dobu doma hromadíte velké množství odpadků, přesněji starého papíru.“

     Rozhlédl se kolem sebe.

    „Jasně. Také to vidím, ale i dneska jste ho přinesl.“

    „Možná byste si rád prohlédl celý byt?“

    „Pokud by vám to nevadilo?“

    „Jen račte,“ vybídl mě.

   Prošel jsem všechno, ložnici i kuchyň, spíž, koupelnu a záchod jsem dokonce použil. Nejen že nikde nebyl žádný starý papír, ale všude byl neskutečný pořádek. Prach byl utřený i na vršcích dveří.

    „S manželkou jsme oba byli velmi pořádkumilovní. Manželka byla navíc puntičkářka. Mně tolik nevadí, když něco stojí jinde než obvykle, ale musí to být čisté.“

    „Máte můj obdiv. Kéž bych já měl doma tak uklizeno.“

    „Tohle je moje Maruš,“ ukázal na fotografii na stěně.

    „Prý si se svojí paní občas povídáte?“

   „Když s  někým žijete skoro šedesát let, příteli, tak  vám  chybí.  To  vám také řekla paní Nováková?“

    Zastyděl jsem se. „Víte, pane Tomášku, já musím prověřit každou stížnost. Paní Nováková zjevně hodně sleduje televizi a tak se domnívala, že váš byt, tedy pokud by byl plný starého papíru, může představovat požární riziko.“

    Jen mávnul rukou.

    „Stejně by mě zajímalo…“

    „Víte, co je to taková velká láska?“ skočil mi do řeči.

    „No párkrát jsem už v životě zamilovaný byl.“

  „Zamilovanost není láska, milý pane. Samozřejmě, vy jste ještě hodně mladý na takovou zkušenost. Já a Maruš jsme spolu takovou velkou lásku skutečně prožívali. V lecčems jsme se neshodli, občas poškorpili, ale jeden za druhého bychom dýchali.“

    „Rád věřím.“

    „Víte, jak se taková opravdová láska pozná?“

    Pokrčil jsem rameny.

    „Já miluji astronomii. Hvězdy, to je můj svět.“

    „Je to vidět,“ ohodnotil jsem výzdobu obývacího pokoje včetně velké knihovny plné odborných knih.

    „Pro Maruš byly hvězdy jen knoflíky na obloze, ale nikdy o nich neřekla křivé slovo. Jednou jsme spolu jeli v zimě na Šumavu. Měl jsem s sebou hvězdářský dalekohled i s foťákem. Psali tehdy v novinách, že by měla zazářit nová hvězda, a já si ji chtěl vyfotit. Jenže jsem uklouzl na ledu a místo pozorování hvězd jsem skončil v nemocnici. A představte si, že moje Maruš, sama o své vůli, strávila pět chladných nocí pozorováním vesmíru a tu hvězdu pro mě vyfotila. To je ona,“ ukázal na fotografii lehce rozmazaného světlého puntíku na černém pozadí. „Pět nocí, zachumlaná do deky. Tak to je opravdová láska, mladý muži.“

    „Asi vám hodně chybí, že?“

   „No jak už víte, často s ní hovořím. Tu historku jsem vám vyprávěl, abyste pochopil, že smrtí vztah nekončí. Vím, že mi to neuvěříte, ale moje Maruš na mě myslí i teď. Láska je právě v tom, že každý z partnerů myslí především na toho druhého.“

    „Jistě, tak by to mělo být.“

   „Dokonce mi, když teď už může, zajistila poznávací výlet po černých dírách. To je vám velmi zajímavý vesmírný jev. Pohybovali jsme se na horizontu událostí několika velkých černých děr a pozorovali nepozorovatelné. Je to opravdu velké fascinující nic. Ne, to není přesné. Jako nic to vypadá zvenčí, ale uvnitř to je velmi hmotné. Všechno může dovnitř, ale ven už se nedostane ani světlo. Proto je černá. Úžasné, že?“

    „Vy jste byl v kosmu? Na zájezdu k černým dírám? Jako se jezdí s Čedokem nebo Fischerem třeba k moři?“

     „Zní to bláznivě, ale ano. Bylo to fascinující. Maruš věděla, že mi to udělá radost.“

    Nevěděl jsem, jak zareagovat.

    „A představte si, že jsem měl možnost pozorovat také jednu spící černou díru. Úžasná podívaná. Ve skutečnosti je překvapivě velmi malá, ale ohromně hutná a neskutečně velmi hmotná. Díky tomu má také velmi silné gravitační pole. Kosmologové jí trochu nepřesně říkají černá hmota. Ke spící černé díře můžete přijít docela blízko, jelikož její horizont událostí se ještě nevytvořil, takže vás nevcucne. Jenže když se taková spící černá díra probudí, tak to je potom panečku hukot. Z ničeho nic začne chrlit obrovské množství hmoty ze svého okolí dovnitř sama sebe. Je to podobné jako naše sopky, jenže obrácené. Doslova a do písmene v jediném okamžiku vyluxuje svoje okolí, a kolik toho pohltí, závisí jen na síle její erupce.“

    Jen jsem zíral.

    „Takových spících černých děr je v kosmu mnoho. Tisíce, možná miliony. Nejsou vidět, ale díky své gravitaci drží vesmír pohromadě. Je to takový tmel. Většina z nich nikdy nezačne do sebe chrlit hmotu, některé jsou pravděpodobně již definitivně vyhaslé. Nakonec jen jedna z nich, někdy v daleké budoucnosti, zesílí natolik, že pohltí celý stávající vesmír, aby pak velkým třeskem dala vzniknout novému.“

    „Zajímavé!“ konstatoval jsem, ale asi to neznělo z mých úst příliš přesvědčivě.

    „Nevěříte mi, že? Po pravdě se vám moc nedivím. Přesto doufám, že se s mou Maruš jednou zase setkáme. Musím jí za ten výlet přece poděkovat.“

    „Moc bych vám to přál.“

    „Čekám už jen na posla. Až ten přijde, budu já moci jít.“

    „Aha. Teď už chápu váš dotaz na chodbě domu.“

   „Já si to představuji jako v té pohádce o převozníkovi. Posel přijde a já mu předám svoji víru v sílu vesmíru. A on vezme veslo a bude dál veslovat za mne. Po proudu času, než zase přijde jeho posel.“

    „Obávám se, že nepřijde, pane Tomášku.“

    „Protože tomu nevěříte. Tak jako kdysi lidé nevěřili, že se Země točí.“

    „Věřím jen tomu, co vidím.“

    „Takže podle vás je Země placka,“ usmál se.

    „To ne. Země je plus mínus koule a točí se kolem své osy a samozřejmě i kolem Slunce.“

    „Ale neviděl jste to, že ne?“

    „To jste mě dostal.“

    Podrbal se na zátylku a vypadal přitom, jako by o něčem vážně přemýšlel.

    „Myslím, že jste se chtěl původně zeptat, proč domů nosím ty noviny?“

    „No vlastně by mě víc zajímalo, kam je dáváte.“

    Vytáhl z kapsy malý nůž a přeřízl provázek na balíku novin, které si dnes přinesl. Pak z jedněch utrhl tenký proužek papíru.

    „Tak se pojďte podívat.“

   Došli jsme k malému stolku, který stál v rohu místnosti. Bylo na něm velké kulaté akvárium. Přesně takové, v jakém bývají zlaté rybičky. Tohle ale bylo prázdné.

     „Tohle jsem si přivezl ze své cesty do vesmíru.“

     Z uctivosti jsem poslušně hleděl na prázdné akvárium.

    „V centru té skleněné koule,“ pokračoval klidným hlasem, „tam někde uprostřed je malá černá díra.“

     „Vážně?“

    „Jistě. Malý suvenýr z cest,“ usmál se pod fousy. „Mám ji skoro jako domácího mazlíčka. A víte, co má nejradši?“

    „Noviny?“ odhadl jsem.

    „Správně,“ pochválil mě a pak z proužku novin utrhl malý kousek a pustil ho do akvária.      

    „Sledujte!“

    Útržek nejprve padal standardně, pak se ale jeho pád začal viditelně zpomalovat, následně se počal od konce bližšího středu i protahovat, jeho barva se postupně měnila do ruda. Všechno probíhalo pomaleji a pomaleji, až najednou kousek papíru zmizel úplně.

   „Ham,“ dodal pobaveně. „Ham je sice nevědecké, ale lidsky výstižné. Ve skutečnosti papír překročil horizont událostí a světlo, které by mohl odrazit třeba od pokojové žárovky, se prostě nedostane ven.“

    „Není to nebezpečné?“

  „Není. Tohle je malá a mladá černá díra. Musela by spořádat milión zeměkoulí, aby byla nebezpečná. Klidně tam můžete strčit i prst. Pořád máte dost síly ho vytáhnout zpět.“

    „To je neuvěřitelné! Takže to ona zbaštila všechen ten papír.“

    „Ano. Ano.“

    „To by šlo krásně využít. Třeba místo skládek nebo spaloven. Byl by to nejekologičtější způsob likvidace odpadů.“

   „A také totální. Všechno by nadobro zmizelo. Stalo by se to nekonečně malé a nekonečně hmotné. Dost možná že by to těm, co přijdou po nás, jednou chybělo.“

    „No nevím, jestli budou z našich skládek nějak nadšeni.“

   „Co vy víte? Třeba je jednou budou těžit jako my dnes uhlí, a budou se z nich radovat jako z neobyčejných a hodnotných nalezišť cenných surovin.“

    „To si fakt neumím představit.“

    Utrhl další kousek novin a vhodil ho do akvária. „Já si osobně myslím, že člověk by neměl užívat věci, kterým nerozumí, které neovládá. Představte si, že místo skládek máte na Zemi místa, kde existuje neviditelný bod, nekonečně malý, který je ve skutečnosti obrovsky těžký. Nemůžete s ním nic udělat, nejde ho uchopit ani s ním pohnout. Lze ho jen uctivě obcházet. I vzdálený Měsíc ovlivňuje na Zemi příliv a odliv. Co by s planetou asi udělalo tohle?“

    „Nejspíš máte pravdu. Možná jste mi to ani neměl ukazovat.“

    „Myslím, že to dokážete zpracovat. Vypadáte dost inteligentně.“

    „Děkuji vám.“

    „Ještě pro vás mohu něco udělat?“

    „Ne. Radši půjdu. Stejně je dost hodin. Venku je už tma a domů to mám pěkný kousek.“

    Doprovodil mě až ke dveřím.

    „Na shledanou, pane Tomášku.“

    „Sbohem, mladý muži.“

   Vyrazil jsem po schodech dolů, ale pro jistotu jsem se přidržoval madla. Jasně jsem cítil, že se pořád ještě lehce chvěji. V hlavě mi mírně hučelo. Přece jen, něco takového se nepotká každý den. Kdybych to neviděl na vlastní oči.

    Teprve u kola jsem si vzpomněl, že jsem nahoře nechal batoh se svými věcmi.

    Vrátil jsem se a zazvonil u dveří, ale nic se nedělo. Znovu jsem zazvonil. „Pane Tomášku, slyšíte mě?“ Ani po třetím zazvonění nebylo za dveřmi vůbec nic slyšet. „Pane Tomášku!“ zavolal jsem znovu a současně pěstí zabušil na dveře. Otevřely se.

   „Pane Tomášku!“ zavolal jsem o poznání tišeji, ale odpovědí mi bylo jen ticho. Opatrně jsem vešel. Všude bylo rozsvíceno, ale pan Tomášek nebyl nikde. Pro jistotu jsem byt prošel dvakrát.

    Vrátil jsem se do obýváku a chtěl ze země zvednout svůj odložený batoh, když vtom jsem si toho všiml. U stolku s akváriem stály staré papuče s rozepnutými přezkami. Pomalu, váhavě jsem došel až k akváriu a pátravě si ho prohlížel. Pak jsem utrhl kousek papíru a vhodil ho dovnitř. Spadl až na dno. Stejně tak druhý, třetí, čtvrtý.

    Začal jsem pomalu couvat, popadl svůj batoh a vyběhl z bytu. Zastavil jsem se až venku u svého kola. Díky rozbité lampě před domem bylo na nebi vidět pár hvězd. Stál jsem s hlavou zakloněnou a hleděl na ně, vlastně mezi ně, protože tam někde mohou být černé díry. A dost možná i pan Tomášek se svojí Maruš, protože dnes se, dle svého mínění, konečně dočkal vytouženého posla.

    „Asi bych si měl koupit dalekohled,“ blesklo mi hlavou a hned jsem se tomu začal smát.

    „Sháníte někoho?“ ozvala se mi za zády korpulentní paní vracející se domů se svým psem.

    „Ne. Děkuji,“ úslužně jsem odpověděl. „Právě odcházím. Byl jsem u pana Tomáška.“

    „U koho?“

    „No u pana Tomáška. Ve druhém patře.“

    „Tady nikdo takový nebydlí,“ podivila se. „Bydlím tady od doby, co to postavili, ale žádný pan Tomášek tu nikdy nebydlel. Ani v druhém, ani v žádném jiném patře. To jste se musel splést.“