Povídka Jana Váchala ze sbírky „6000 miliard“. V roce 2009 jí vydalo nakladatelství PENROUS.

 Zdravím, doktore!

V dozorně šestnáctého bloku temelínské jaderné elektrárny byl klid jako v katedrále. Přesně do deseti hodin osmnácti minut.

    „Jak se tam ten idiot dostal? Kdo ho tam sakra pustil?“ zakřičel vedoucí směny a třesoucím se prstem ukazoval na televizní monitor.

    Okamžitě se seběhli všichni z okolí a nevěřícně zírali na velkou obrazovku, na kterou všechny kamery přenášely dění přímo z reaktorové haly. Přesně v jejím středu jako by nic lezl po kolenou údržbář Pepa a hadrem otíral zevnitř tlakovou nádobu reaktoru.

    „Fofrem vyhlaste poplach a ihned ten zatracenej krám vypněte!“

    Reakce obsluhy byla okamžitá. Rozhoukaly se sirény a do reaktoru bleskurychle sjely řídicí tyče z bóru, aby se tak co nejrychleji zastavila štěpná reakce. Údržbář na monitoru vypadal lehce překvapeně, ale jinak to sledoval s neskrývaným zájmem.

    „Jak to, že ještě vůbec stojí na nohou?“ udiveně sípal vedoucí.

   Vrchní technolog jen pokrčil rameny. „To netuším. Musel schytat megakoňskou dávku. Měl by svítit jako žárovka.“

Nakonec se údržbáře Pepu podařilo dostat ven z reaktoru. Jedinou viditelnou újmu utrpěl jen jeho osobní dozimetr. Roztekl se. Pepa sám svoje sprchování v rámci dekontaminace a očisty komentoval slovy: „To je už konec směny?“

    Překvapivě po této proceduře byla jeho radioaktivita přijatelná i pro jeho okolí, tak se mu mohl ihned věnovat přivolaný lékař.

    „Co jste tam, chlape zatracená, dělal?“ ječel na něj vedoucí bloku i během lékařské prohlídky.

    „Mistr říkal, že mám utírat prach.“

    „Ale ne v reaktoru!“ křičel vedoucí, až mu hlas přeskakoval.

  Lékař ho zklidnil jediným mávnutím ruky, protože vůbec nic neslyšel ve stetoskopu. „Cítíte něco?“

    „Jako co?“

    „Nevím. Musíte mít přece nějaký pocit?“ upřesnil lékař.

    „Trochu mám hlad.“

   Doktor se podrbal za uchem. „Myslel jsem, jestli vás něco nebolí nebo nepálí, jestli nemáte třeba pocit, že by se vám chtělo zvracet. Nebo tak něco.“

    „Ne. Jsem v pohodě.“

   Lékař ho tedy nechal a odvedl vedoucího stranou. „Takhle vypadá, že je fit. Zbytek se uvidí po komplexním vyšetření na přístrojích. Já sám víc už udělat nemůžu,“ zkonstatoval a odešel.

    Pepa se zatím klidně točil na židli.

    „Šéfe, volají vás z dispečinku.“

    Vedoucí ještě jednou zlostně zahrozil pěstí na točícího se Pepu a vyrazil ven z ošetřovny. Jen ještě přes rameno přikázal: „Pořádně ho hlídejte!“

   „Nazdar, Mirku,“ mávnul na vedoucího náměstek. „Přijel nějaký doktor z Prahy, kvůli tomu aktivnímu údržbáři.“

     „Doktor? Co chce?“

     „Nevím, ale bude tu hned.“

    Chvilku byl klid. Moc do řeči nebylo nikomu.

    „Dobrý den. Jsem doktor Marek, ošetřující lékař pana Josefa Jílka.“

    „Máme svého lékaře,“ kontroval náměstek.

    „Také psychiatr?“

    „Ne, ale brzy jich tu budeme pár potřebovat,“ připustil celkem neochotně vedoucí bloku.

    „Mohu vědět, co Pepan zase vyvedl?“

    „Uklízel v jaderném reaktoru za plného provozu. Stačí?“

    Doktora to nerozhodilo. „Pánové, musíte si uvědomit, že Pepa má IQ napařovací žehličky.“

    „Copak to nechápete? V reaktoru je obrovská radiace. Dostal několikanásobně smrtelnou dávku.“

    „Má nějaké problémy?“

    „To je na tom právě to divné. Vypadá to, že nemá.“

    Doktor jen pokýval hlavou. „No jasně. Ten je tak blbej, že mu nedojde ani radiace.“

    Všichni přítomní vyvalili oči.

    „Můžu s ním mluvit?“

    „Jistě,“ souhlasil náměstek. „Přiveďte ho,“ houkl ke dveřím na službu.

   „Něco vám řeknu, pánové,“ pokračoval doktor, „když Pepa pracoval v chemičce, tuším někde v severních Čechách, tak mu spadly klíče do vany s kyselinou sírovou. A co myslíte, že udělal? Vyhrnul si rukávy a čtvrt hodiny se v té vaně máchal. Nechal toho, až když mu mistr řek, že je hledá zbytečně, protože se už dávno musely rozpustit.“

    „Co, cože?“ vypadlo jak z náměstka, tak z vedoucího.

    „Nevěřili byste, s čím vším jsem se za dobu své praxe v blázinci už setkal.“

    V ten moment nevěřícně vypadali opravdu, ale opravdu úplně všichni.

    Mezitím dorazil Pepa z ošetřovny.

    „Zdravím, doktore!“

    „Tě pic, Pepane. Proboha, co jsi to tu zase vyváděl?“

    „Co mi řekli. Utíral jsem prach.“

   „Ale jinde, než jsi měl. Museli kvůli tobě celý blok odstavit. Nejspíš z toho bude mimořádná událost a to znamená, že toho zase budou plné rakouské noviny. To si nemůžeš aspoň trochu dávat pozor?“

    Pepa jen pokrčil rameny.

   „Co tady vůbec děláš? Když jsme tě posledně propouštěli z ústavu, tak jsi měl přece zajištěnou práci v Praze.“

    „Vyhodili mě.“

    „To je překvapení. Pročpak?“

    „Protože jsem se dal k otužilcům.“

    „Co to zase blábolíš, Pepane?“

  „No vážně, doktore. Začal jsem se otužovat, no a jednou, když jsem byl úplně sám a svoje povinnosti jsem měl hotový, tak jsem se rozhod, že trochu potrénuju. Vysekal jsem si díru do ledu, ale žádná voda tam nebyla.“

    „Aha. To se už ani nedivím, že tě z toho zimního stadionu vyrazili.“

    „Dodnes nechápu proč, doktore.“

    „Takže jsi šel dělat sem?“

    „Ne. Přes zimu jsem hákoval na nádraží. Odklízel jsem sníh.“

    „A to ti šlo?“

   „Jasně, jenže tam byla velká zima. Mně vám při tom pořád tak strašně mrzly ruce, že jsem jednou, když jsem odmetal sníh ze střech vagónů, vzal za ty dráty nahoře. Abych se trochu ohřál.“

    „Počkej, Pepane. Nebylo to koncem ledna? Jak tři dny nejezdily vlaky z Prahy do Ostravy?“

    „Vy jste si všimnul, doktore?“

    „To se nedalo v televizi přehlídnout. Tehdy shořelo vedení v délce patnácti kilometrů.“

    „No jo, asi proto už nechtěli, abych u nich pracoval.“

    „Aspoň že tady jsi nezpůsobil žádnou velkou škodu.“

    „Rozpad se mi ten budík,“ ukázal si Pepa na kapsičku od košile. „Ten deformátor.“

    „Myslíš dozimetr.“

    „Jo, ten.“

    „To asi nebude problém. Víš co, Pepane, jak já to vidím, tak si tě radši zase vezmu na pár neděl k nám do Bohnic.“

    „Už dneska? Zítra mají být k obědu ledvinky.“

    „U nás budou buchtičky s krémem.“

    „Tak jo, pane doktore. To beru.“

    „Ale nepočítej s tím, že bys šel pracovat zase do prádelny,“ zavrtěl doktor zamítavě hlavou, a na vysvětlenou ostatním ještě dodal: „Minule chtěl vědět, co je na druhý straně toho válce u mandlu. Čekali jsme tři neděle, než nám nový válec přivezli z Německa.“

    „Stejně to byl podvod, pane doktore. Na druhý straně byla zase ta samá prádelna.“

    „Sbal se, ty rozumbrado, a půjdeme. Sanitka je dole u hlavní brány. Já si tady ještě řeknu pár slov s pány.“

    Pepa kývnul hlavou a zmizel ve dveřích.

   „To je číslo, co? Koukněte, pánové, já ho odvezu k nám na pozorování. Zprávu pošlu vašemu lékaři a zbytek ať si vyřídí spolu naši direktoři. Těšilo mě.“

    Ještě dlouho po lékařově odchodu stáli všichni zkoprnělí údivem.

Smáli jsme se od chvíle, co jsme odstartovali od Země. V podstatě ještě hezký kousek za Saturn.

    „To byl bezva fór, jak jsi utíral ten prach v tom reaktoru.“

    „Ta tvoje historka o té kyselině sírové byla taky světová. Všichni koukali jako sůvy z nudlí.“

    „No aby ne. Dost možná, že tam celý zkoprnělí stojí ještě teďka.“

    „Nevím, jak tobě, ale mně se nejvíc líbí tahle fotka.“

    Mrknul jsem na ni znovu. „Ta je fakt dobrá, ale ta před ní taky ušla.“

    „Je hezká, ale tady ta jasně vede.“

    Musel jsem to, chtě nechtě, uznat.

  Ale stejně mezi nimi ještě hodnou chvíli váhal. Mezitím jsme minuli Pluto, zmnohonásobili rychlost a vyrazili k domovu.

    „Pošlu tuhle fotku,“ oznámil mi zničehonic svoje konečné rozhodnutí.

   „Dobrá volba. S  touhle fotkou máš fakt velkou šanci obhájit svoje loňské prvenství v soutěži Universe Press Photo. A dost možná, že nejen v kategorii nejvyděšenější pozemšťan.“